Ačkoliv jsem se vždycky řídila spíš rozumem, rok 2008 byl takovou předzvěstí toho, že moje vnímání života a světa kolem se brzo radikálně změní. Léto 2008 se mi zapsalo do srdce a vrylo pod kůži – strávila jsem 4 měsíce ve Spojených státech, kde jsem tzv. „na vlastní triko“, dům od domu, prodávala knížky pro děti. Jak jsem k tomu přišla?
Tou dobou jsem studovala na VŠE a na jednu z přednášek přišli dva sympatičtí studenti, Bára a Roman, a začali vyprávět o letní brigádě snů – v prosluněné Kalifornii, s možností výdělku dle vlastní šikovnosti – v řádu minimálně desítek tisíc. Předkládali různé argumenty, proč je to naprosto úžasná a jedinečná příležitost, a já už v tu chvíli někde uvnitř tušila, že prostě pojedu, i když tam bylo dost „ale“, se kterými bylo potřeba se poprat. Musela jsem udělat hned několik kroků mimo svou komfortní zónu… K smrti jsem se bála létání a nikdy předtím jsem neseděla ani v trenažéru, natož v letadle. Teď mě čekalo X hodin na palubě, navíc s několika přestupy.
Dodnes si pamatuju, jak jsem stála před malebnou chalupou u rodičů na vesnici, dívala se na tu nádheru kolem a snažila se zapamatovat každičký detail, kdybych se náhodou už nikdy nevrátila. Tak moc jsem se létání bála.
Další výzvou bylo překonat stud, protože v oblasti přímého prodeje se člověk až tak úplně neschová, a je potřeba nejen perfektně znát prodejní řeč a všechny ty fígle, jak co nejlépe na zákazníka zapůsobit, ale hlavně u toho všeho být co možná nejpřirozenější. Takže bylo potřeba zapracovat na sebevědomém vystupování a vnitřním klidu.
Kde na to ale vzít?
Největší překážkou ale byly finance – na to, abych mohla vyrazit za letním dobrodružstvím přes velkou louži, bylo potřeba něco kolem 50 000 Kč. Což jsem jako studentka samozřejmě neměla… Když jsem se doma o brigádě zmínila poprvé, koukali na mě jako na blázna – „To jako vážně? Tvoje první práce a to musíš rovnou do Ameriky? Nemůžeš jít třeba normálně trhat jahody nebo prodávat zmrzlinu? Bože, a těch peněz, co když si nic nevyděláš a ještě si nasekáš dluhy?“ Atakdále…
Snažili se mě od mého rozhodnutí odradit, upozorňovali mě na možná nebezpečí s ním spojená, já si ale byla natolik jistá tím, že TO PROSTĚ DÁM A BUDU ÚSPĚŠNÁ, že se táta nakonec rozhodl do mě zainvestovat a potřebný balík peněz mi půjčil. (Mimochodem, po svém návratu jsem mu vše vyskládala do poslední koruny, a pořád mi zbyl balík, o kterém se mi ani nesnilo…)
Následovalo několik měsíců zaučování, kdy jsem doma zkoumala nabídku produktů, zdokonalovala svou angličtinu a poctivě studovala prodejní řeč. Se svou „student manažerkou“ Bárou jsme se pravidelně scházely, abychom spolu trénovaly kontakt se zákazníkem, dávala mi zpětnou vazbu a připravovala na další aspekty, které práce bude obnášet. Byla to docela dřina, ale bavilo mě to a nemohla jsem se dočkat června… Přišel den D a já s několika ostatními studenty nasedala do letadla. Byla jsem nervózní jako nikdy, ale hned jak jsme se odlepili od země, létání jsem si zamilovala 🙂 …
Jízda začíná...
Po týdnu prodejního školení a tréninku v Tennessee jsme se konečně přesunuli do Kalifornie a TEĎ TEPRVE ZAČALA TA PRAVÁ JÍZDA. Hned první den jsem byla vysazena v jedné čtvrti krásného města Rancho Cucamonga (takové „menší městečko“ s téměř 170 000 obyvateli) a do ruky jsem dostala jen mapu se zakroužkovaným rajonem, kde budu prodávat.
V tuto chvíli jsem si tam někde měla najít bydlení na 4 měsíce. Američani jsou prý velmi vtsřícní a rádi u sebe studenty ubytují. Ehm 😀 Na sluníčku bylo asi 50 stupňů, moje slušivé červené kraťasy od Vietnamců se na mně začaly roztékat, resp. pouštět barvu, takže bílé tričko mělo po chvíli nádech růžové. Ostatně stejně tak i moje kůže, moc dobře jsem se totiž nenamazala. 🙂
Byla jsem trochu překvapená z toho, co jsem právě slyšela, nicméně nastavila jsem si do hlavy, že je to tedy v této kultuře asi fakt úplně normální, a vydala se s batohem na zádech do ulic za prvním dobrodružstvím. „Svou rodinu“ jsem našla už asi po půl hodině. Ostatní kamarádi to, podle vyprávění, tak jednoduché neměli, ale JÁ SI BYLA NATOLIK JISTÁ TÍM, ŽE TO NEBUDE PROBLÉM, ŽE PROSTĚ NEBYL.
Po chvíli bloudění jsem šla kolem domu, před kterým se právě rodinka se třemi dětmi a dvěma psy balila na pláž. Rvali do auta kruhy a já k nim přistoupila s naučenou řečí, že jsem studentka z ČR a hledám pro sebe a svou kamarádku bydlení na čvrt roku. Paní se na mě usmála a řekla, ať chvilku vydržím, že ona by byla pro, ale ještě se musí zeptat manžela. Oběhla auto a za chvíli už mě vedli do domu – ukázat mi pokoj pro hosty. Jestli to prý bude stačit 😀 Byla jsem nadšená! Poprosila jsem, jestli bych si mohla odskočit na záchod, že venku je velké teplo a hodně jsem pila…
Ochotně mi ukázali koupelnu a omlouvali se, že prý už opravdu musí jet, ať se nezlobím, že se uvidíme druhý den, až se přijdeme nastěhovat. Ať prý jen zabouchnu, až půjdu. What??? 😀 Nechápala jsem vůbec nic, a to jsem ještě v tu chvíli netušila, že nás tam celou dobu nechají bydlet úplně zadarmo a k tomu nás budou krmit. Ještě nesmím zapomenout dodat, že jsme měli za úkol sehnat si na léto ještě kolo, abychom měli k prodeji ve své čtvrti k dispozici co nejlevnější dopravní prostředek. Kolo mi rodina také zdarma zařídila, a to nejen mně, ale i mé letní spolubydlící. NÁHODY? No, nevím 🙂 To už by jich bylo nějak moc najednou.
Tvrdá realita versus neviditelná pomoc
Bydlení tedy bylo zajištěno a následovalo několik měsíců tvrdé práce – každé ráno brzy ráno vstát, nasednout na kolo s batohem plným vzorků vzdělávacích materiálů, lahví s pitím, svačinou na celý den a hlavně mapou. Do ní jsem si zakreslovala, které ulice jsem už prošla, a systematicky představovala a nabízela své produkty u každých dveří. Asi nemusím rozepisovat, jak náročné to bylo, nejen fyzicky (šílené vedro, celý den na nohou, málo jídla atd.), ale hlavně psychicky – vyrovnávat se několikrát za den s odmítnutím, někdy i s ostrými slovy, bojovat s pocitem, že se někomu nutím, a to nejen s prezentací produktů, ale také s prosbou navštívit jejich „svatyni“, protože v amerických rodinných čtvrtích úplně nenajdete veřejné záchodky jako v Praze na Smícháči. 🙂
Několikrát se mi stalo, že jsem se z totálního vyčerpání svezla na zem k nějakému stromu (před něčím domem, samozřejmě) a brečela, že už dál prostě nemůžu.
U jednoho takového stromu ke mně najednou přišla milá paní a ptala se, co tam vlastně dělám. Pozvala mě na čaj, vyslechla mě a pak mi dala svou vizitku, že kdybych náhodou někdy potřebovala pomoct, ať se jí ozvu… Tady to trochu zkrátím – pomoc mi nabídla ještě další žena a nabídku obou jsem do konce svého pobytu v USA využila, když původní rodina potřebovala pokoj pro hosty uvolnit. Celkem jsem tedy přebývala u třech různých rodin, z nichž ta druhá nám dokonce dala k dispozici pokoj své 6leté dcery, včetně její postele… ANO, VÁŽNĚ. A na rozdíl od svých studentských kolegů, za nájem jsem za celé 4 měsíce neutratila ani dolar. Bůh žehnej Americe 🙂 🙂 🙂
Byla i legrace 🙂
A jestli stále věříte tomu, že existují náhody a nic „vyššího“ v životě nefunguje, přidám ještě pár dalších amerických historek… To jsem takhle jednou opět seděla u jedné milé rodiny v obýváku a zrovna vysvětlovala přínosy produktů, které nabízím, pro jejich syna. Potom jsem se omluvila, jestli si můžu odběhnout, že hned potom vyřídíme platbu. Zavřela jsem se na záchodě a VTOM SE VŠECHNO ZAČALO KLEPAT.
Bylo mi to divné, ale z domova jsem byla zvyklá na starou pračku, taky se nám při odstřeďování třáslo půl bytu, takže mě to nijak zvlášť nepřekvapilo. I když, říkala jsem si, že tohle už je i na pračku dost 😀 Když to přestalo, vylezla jsem ven a paní domu se mě ptala, jestli jsem v pořádku – divila jsem se, proč se ptá, a taky proč je v obýváku taková spoušť. „Ty jsi to necítila? Vždyť právě bylo zemětřesění“. AHA! 😀 Večer ve zprávách jsme zjistili, že bylo celkem silné – skoro 5 stupňů Richterovy škály. Bylo mi to dokonce trochu líto, že jsem neviděla vlnící se silnici a další jevy tam venku… ALE – byla jsem v bezpečí.
Další věc, kterou jsem ocenila hlavně zpětně, je to, že se mi na mých pracovních toulkách na kole nikdy nic nestalo. Jezdila jsem osamocenými ulicemi města, prázdnými cyklostezkami, domů jsem se vracela až po 8 večer… Moje náhradní maminky mě varovaly, ať se hlavně večer nevydávám sama na cyklostezku nebo do parku, že to tam bývá nebezpečné… Já tam jezdila pravidelně, sluchátka od MP3 naražená až v mozku a radostně jsem si popěvovala. Dodnes mě fascinuje třeba i to, že jsem za celou tu dobu ani jednou „nepíchla“ – kamarádi co chvíli řešili prasklou duši, já bezstarostně projížděla skrz střepy na silnici, A NIC. Kolo dokonale sloužilo až do konce <3
Jak jsem nepoznala Kevina...
Na závěr taková třešnička na dortu… Jednoho krásného dne jsem, už celkem jako robot, svou prodejní řečí oslňovala další rodinu – přišel mi otevřít muž ve středních letech, kšiltovku naraženou hluboko do čela, a s úsměvem na rtech mě poslouchal. Pak zdvořile odmítl, ale na můj dotaz, jestli by knížky mohly zajímat někoho dalšího v ulici, mi sdělil pár tipů. Na závěr jsem se, jako vždycky, zeptala na jeho jméno, abych následně u dalších dveří působila důvěryhodněji.
Poznamenávám si do bločku, co mi pán povídá, a mezitím po očku zírám na otevřenou garáž. Tak úhledný pořádek v garáži jsem v životě neviděla! „Kevin Costner“, říká muž. „Haha, jasně, a jak dlouho tady bydlíte?“ reaguju hbitě. Nicméně muž se zamýšlí a normálně odpovídá, s tím, že to je prý jeho tajné sídlo, a že nechce, aby se tam o něm vědělo. Roztřásla se mi kolena 😀
Už si moc nepamatuju, co jsem mu odpověděla, ale myslím, že jsem poděkovala za jeho čas a hodně rychle se klidila pryč… Doma se mi to celé rozleželo a druhý den jsem tam zvonila znovu. Jeho první věta byla „Nepřinesla sis na mě foťák, že ne?“ 😀 Šance na fotku tedy byla pohřbena, nicméně aspoň jsem mu dala podepsat dvě ze svých pracovních triček.
Samozřejmě nevím jistě, jestli to byl opravdový Kevin Costner, ale vypadal tak, a tuhle vzpomínku mi už nikdo nikdy nevezme. Další dny jsme se pravidelně potkávali ráno – já na kole, on na ranním běhu. Tohle by vymyslet snad ani nešlo. 🙂
Stejně jako nic dalšího z těch příhod, které jsem v létě 2008 zažila. Amerika mě přesvědčila o tom, že v životě existuje něco vyššího, co nelze rozumem chápat, a přestože trvalo ještě několik let, než jsem tomu začala věřit naplno a oddala se ve všech oblastech svého života, už tehdy jsem zažívala krásný pocit, že všechno, co se mi děje, má hlubší smysl a že když se nechám vést, je o mě vždy postaráno a jsem v bezpečí. Přeju vám, ať ten pocit zažijete taky! Nebo ještě lépe – AŤ HO ŽIJETE.
S láskou, Tereza
Pomáhám ženám objevit vlastní zdroj vnitřního vědění a vedení, aby mohly spokojeně plout životem v napojení na svou intuici, v souladu se svým tělem a s laskavým vědomím, že vše se děje přesně tak, jak má…