Znáte demogorgony?… Před nějakou dobou jsem s mužem viděla několik dílů jednoho nejmenovaného populárního seriálu z dílny Netflixu… Jsem hodně citlivá, někdy až přecitlivělá, takže některé scény na mě byly fakt moc. Nicméně za jednu věc jsem tomu seriálu opravdu vděčná…
Existuje Voldemort?
Nemusím zmiňovat, v jaké době teď všichni žijeme, a jak jsme ze všech stran masírováni strachem. Tomuto tématu zase pro změnu říkám „Voldemort“ – prostě TO, co se NEŘÍKÁ nahlas 🙂 Jakmile jsem svědkem toho, jak se o Voldemortovi někdo baví, slušně požádám o změnu tématu, nebo v horším případě musím okamžitě odejít.
Nedělá mi to prostě dobře a já jsem bytostně přesvědčená o tom, že když budu smutná, vyděšená a v depresi, nepomůže to ani mně, ani nikomu druhému, natož mojí rodině a obzvlášť pak dětem. To jen tak na úvod…
Ale co s tím mají společného ti demogorgoni??… Krátce po tom, co jsem nechtěně zhlédla dost hnusnou scénu s demogorgonem v akci, se mi tihle miláčci promítli do snu. Byl až děsivě živý, takový ten sen, kdy cítíte každou buňkou svého těla, že TOHLE je realita.
Byli jsme s několika dalšími lidmi v jakýchsi podzemních kancelářích, všude blikala červená světla a všichni utíkali a schovávali se. Všude kolem byl jen strach, děs a zmatek. Všechna místa pod stolem, za skříní atd. už byla obsazená, nevěděla jsem v té rychlosti, kam se schovat, a vtom jsem přes skleněné okno kanceláře viděla blížící se nestvůru, jak jde přímo do naší kóje…
Nehybně jsem stála, stejně jsem už neměla ani kam utéct, navíc – jak známe ze všech filmů – pohybující se oběť je ta nejlákavější oběť a skončí na pekáči jako první.
Nejúčinnější ochrana
A teď přišel ten hodně zvláštní okamžik – zavřela jsem oči a snažila se úplně, ale ÚPLNĚ zklidnit a uvolnit. Cítila jsem, že to je jediná možná ochrana. Prostě jen nehybně stát a v duchu opakovat, že všechno je v pořádku, jsem v bezpečí, a že „tam vlastně vůbec nejsem“.
Měla jsem takovou vizi, že v tu chvíli, kdy se zvládnu opravdu upřímně uvolnit a udržet si klid, pro nestvůru se najednou stávám nezajímavou a prakticky neviditelnou. Demogorgon mě očichal a potom se jednoduše otočil a šel pryč…
Vzbudila jsem se celá orosená a bušilo mi srdce, ale jsem za tuhle silnou zkušenost vážně moc vděčná, přestože se odehrála „JEN“ ve snu (zaplať pánbůh 😀 – ještě toho trochu).
Od té doby totiž tenhle zážitek používám jako vizualizaci ve chvílích, kdy cítím, že se mě začíná zmocňovat strach a začínám bláznit. Vždycky si řeknu „Klid, dýchej, všechno je v pořádku a jsi v bezpečí“. Opravdu věřím, že každý máme své ochrany, jen se musíme učit je používat.
I s nemocí se dá spolupracovat...
Stejnou techniku používám i v případě, kdy cítím, že „na mě něco leze“. Poslechnu tělo, tzn. co nejvíc odpočívám, medituju a snažím se zůstat MAXIMÁLNĚ UVOLNĚNÁ. To mi přijde opravdu zásadní. Promluvím k tomu viru / bakterii / čemukoliv, co se o mě pokouší, a řeknu mu vlastně něco ve smyslu „vejdi a neuškoď“…
Jinými slovy, jestli si z nějakého důvodu potřebuju projít nějakou nemocí, jestli je to tzv. vyšší vůle, nechť se tak stane, ale ať mnou ten bacil jen mírumilovně a jemně projde…. Něco jako známá rada, když začínáte meditovat a učíte se zklidnit „nech svoje myšlenky plynout jako mraky na obloze, nehodnoť je, nerozváděj je, jen je pozoruj a nech je jít“…
Představuju si to asi tak, že když jsme uvolnění a máme plnou důvěru ve svoje tělo, naše dráhy v těle jsou doslova jako dálnice. Může tam tedy všechno proudit tak, jak má, a když náhodou přijede něco, co tam být nemá, snadno a rychle to najde cestu ven.
Když jsme ale vystrašení nebo vystresovaní, pak jsme stažení, takže místo dálnic naším tělem vedou uzounké klikaté cestičky – a tam se dá lehce ztratit nebo uvíznout v nějaké té zatáčce. Hodně velkou roli tady hraje taky to, jaké svému tělu dáváme palivo ve formě stravy, ale o tom zase někdy příště.
Všechno souvisí se vším!
Abych ani já nezabloudila v nějaké slepé uličce a neztratilo se hlavní poselství tohoto článku – naším největším darem je vědomí toho, že NIC SE NEDĚJE NÁHODOU a ať se děje cokoliv, vždycky to z nějakého důvodu potřebujeme ke svému vlastnímu rozvoji a posunu vpřed. Když tohle máme stále na paměti, daří se nám lépe proplouvat tím, co se děje venku, protože jak už snad všichni víme – to, co se nám děje venku, je jen odrazem toho, co máme my sami uvnitř sebe.
Ať to zní sebevíc bláznivě, zkuste to… Budu moc ráda, pokud vám demogorgoní technika bude pomáhat jako mně! Nebylo úplně snadné tohle sdílet, ale hádejte co – cítila jsem, že to sdílet mám, A TAK TO PROSTĚ DĚLÁM, snažíc se umlčet svou breptající mysl! J
S láskou, Tereza
Pomáhám ženám objevit vlastní zdroj vnitřního vědění a vedení, aby mohly spokojeně plout životem v napojení na svou intuici, v souladu se svým tělem a s laskavým vědomím, že vše se děje přesně tak, jak má…