Můj příběh
Něco málo o mně...
Dnes jsem ženou, která se snaží vědomě žít svou ženskou roli jak ve vztahu k sobě, tak s mužem mého života a zároveň nejzodpovědnějším tatínkem našich třech dětí. Řídím se bezpodmínečně srdcem, intuicí, vnitřním hlasem, ať to nazveme jakkoli.
Už neplánuju, nemusím – vždy jsem v pravý čas na správném místě. Už nemusím hledat, vše podstatné ke mně přijde v ten pravý moment, tou nejlepší možnou cestou.
Cítím do morku kostí, co je pro mě správné a co ne. Jsem aktivním tvůrcem svého života – vědomou prací na změně vlastních nefunkčních vzorců chování, myšlení a přesvědčení. Žiju v souladu se svým cyklem a naplno využívám potenciál, který pro ženské tělo i duši má…
Takhle to ale rozhodně nebylo vždycky…
Psal se rok 2012 a já jsem dokončovala magisterský program na VŠE, pracovala na plný úvazek a taky s plným nasazením v pozici Brand manažerky v pražském korporátu a snažila se ve svém životě řídit úplně všechno.
Všechno vymyslet hlavou, rozumem, hlavně nikde nenechat prostor pro věci nenaplánované, aby se náhodou něco nepokazilo.
Bývala jsem urputný perfekcionista a na detailech jsem vyloženě lpěla. Věřila jsem víc autoritám než sobě a měla jsem problém s rozhodováním – ze strachu, že udělám chybu. Myslela jsem si, že někdo má v životě štěstí a někdo prostě smůlu, že jen málo toho můžeme sami ovlivnit.
Svůj cyklus jsem vnímala spíš jako břemeno, menstruace pro mě byla sprosté slovo a věřila jsem reklamám i mámě, že tampony, brufen a hormonální antikoncepce jsou bezva vynálezy, díky kterým ani neucítím, že menstruuju.
A vlastně ani to, že jsem žena…
V tomhle modelu jsem “jela” skoro 10 let, v průběhu roku 2012 se ale něco ve mně rozhodlo celý můj dosavadní život rozebrat na prvočástice a já najednou nemohla jinak, než prostě jít za tím, co cítím, přestože v tu chvíli to nedávalo smysl a neměla jsem ani nejmenší důkaz o tom, že daný krok pro mě bude tím nejlepším možným řešením.
Jednoduše jsem věřila, že když to tak cítím, tak to tak prostě bude, i když to tak třeba vůbec nevypadalo.
Rodina si myslela, že jsem se zbláznila, a každý můj další krok je o tom přesvědčoval víc a víc. Šla jsem s důvěrou dál.
V té době jsem bydlela se svým bráchou, v Praze, kde jsme oba studovali. Fungovalo to skvěle, než jsem si z ničeho nic v říjnu 2012 uvědomila, že “nutně potřebuju bydlet sama”. Nešlo to odkládat už ani den. Vtom mi náhodou přišla od kamarádky zpráva, jestli nevím o někom, kdo by měl zájem jít místo ní do garsonky do podnájmu, ale že to prý hodně spěchá.
Věděla jsem! 🙂 Během 14 dnů jsem platila kauci a stěhovala se.
Největší šok ale přišel o měsíc později. Zamilovala jsem se, a to takovým způsobem, že nic podobného jsem nikdy předtím nezažila. Zamilovala jsem se v hospodě do jednoho z místních, na vesnici, kam jsem o víkendech jezdila za rodiči, učit se na státnice…
Neměla jsem tušení, jak se jmenuje, kolik mu je let, jak žije, co má za sebou… Ale milovala jsem ho a nešlo s tím nic dělat.
Když jsme se poznali, ukázalo se, že jsme na tom stejně, a tak začal vztah s mužem mého života. Byl o tři roky mladší, pracoval rukama, bydlel v bytě s kamarády, kouřil a hospoda byla jeho druhým domovem. Všechno mi to bylo jedno, měla jsem svou vizi. Tak teď už mě začali mít za blázna i kamarádi…
V lednu jsem úspěšně složila státnice, což mě dodnes překvapuje, protože většinu času, který jsem měla vyhrazený právě na učení (musela jsem si vzít z práce 14 dní dovolenou), jsem trávila venku s Tomášem nebo zíráním na jeho fotku.
Výhodou ale bylo, že jsem se téměř nepotřebovala zdržovat jídlem, zažívala jsem totiž na vlastní kůži to nádherné klišé, kdy jste živi čistě jen z lásky.
Mimochodem, i přes těžší chvíle dodnes trvám na tom, že lepšího chlapa a “trenéra” pro život jsem si vybrat nemohla. 🙂
Ale jak to bylo dál? Velmi brzy jsme začali toužit po děťátku a s tím souviselo naléhavé volání mého těla po vysazení hormonální antikoncepce, kterou jsem do té doby brala téměř 10 let… Pilulky jsem tedy vysadila a čekala, co se bude dít…
Nedělo se vůbec nic.
Několik měsíců doslova nic, žádné známky menstruace, jenom permanentní pocit vnitřního napětí, jako bych byla ukotvená ve stavu PMS. Po půl roce mě najednou začalo intenzivně pobolívat v podbřišku a já partnerovi volala do práce, že se stal zázrak – konečně to přišlo! Dostala jsem svou první vymodlenou přirozenou menstruaci v životě a to tedy znamená, že jsem zdravá a můžeme mít miminko!!!
V tu chvíli se od základů změnilo moje vnímání ženského cyklu, uviděla jsem v něm opravdový dar.
Cítila jsem jen pokoru a dojetí. Tom se mnou moji radost z menstruační krve až tak úplně nesdílel :))), nicméně byl šťastný, že náš sen o rodině se konečně splní. A taky že splnil, i přes slova doktorů, že s početím budu mít nejspíš problémy… Přirozené cykly jsem nakonec měla pouze dva (z toho jeden tehdy trval téměř 50 dní!!!) a hned v tom druhém jsem otěhotněla…
Následovaly roky, kdy jsem začala pronikat do dokonalosti fungování ženského těla, které mě dodnes nepřestává fascinovat.
Prožila jsem tři přirozené porody, přešla na ryze přirozenou formu antikoncepce, zahodila veškeré hygienické pomůcky během „mých dnů“ a tělo se mnou začalo mluvit tak, jak se mi nikdy ani nesnilo. Začátek menstruace vím s jistotou 14 dní dopředu, a stejně tak cítím okamžik, kdy probíhá ovulace. Sladění s lunárním cyklem je takový bonus navíc…
Za posledních 9 let jsem podnikla nesčetně kroků mimo svou komfortní zónu a jednoduché to rozhodně nebylo, často jsem se potýkala (kromě vlastních pocitů nejistoty) s výrazným nepochopením a nevolí svého okolí.
Zákonitě tedy přicházely i hodně těžké chvíle, kdy jsem měla pocit, že nevím jistě ani to, jak se jmenuju, přišla jsem si zoufale sama a chyběl mi pocit jistoty, že jdu správně.
Nic z toho ale nedokázalo přebít ten vnitřní hlas, že přesně takhle to potřebuju a že všechno, co se mi děje, má hlubší smysl. To, jak teď žiju, by můj rozum nikdy nedokázal vymyslet. Ne, můj život určitě není dokonalý… Ale je dokonalý pro mě, právě tak, jak je 🙂
Jsem si natolik jistá, že tenhle pocit “správnosti” ve všech oblastech svého života může prožívat úplně každá žena, že jsem se rozhodla své zkušenosti s ostatními ženami sdílet.
Ukážu vám cesty, které vás bezpečně nasměrují do hlubin vaší duše – tak, abyste našly odpovědi na všechny své otázky, i na ty, které vás zatím ani nenapadly. Pojďte rozvinout dary, které být ženou přináší, a užijte si ten pocit plynutí, když s lehkostí přijímáte vše, co k vám v životě přichází…
S láskou, Tereza
